PŘI KOPČENÍ POUŽÍJ TUTO IKONU:

REKLAMY JEDINĚ SEM

můj první kamarád/ka až dokonce

12. července 2007 v 8:44 | já |  psi u nás
Psi v bytě jsou většinou malá plemena jako jsou: Jorkširský teliér,čivava,jezevčík,malý vořech atd....A tady je příběh o malé betince
Poprvé jsem se o Betynce dozvěděl z dopisu. Byl jsem tenkrát na táboře s mladými lidmi. Byl to stanový tábor a nevidomí jsme byli na táboře dva, Honza a já. Kromě nás dvou tam bylo ještě plno mladých kluků a holek, většinou vysokoškoláků. Pro nás dva to byl bezvadný tábor, vedly ho příjemné mladé ženy. S pomocí vidících kamarádů jsme psali koresponďáky rodičům a oni nám na ně odpovídali. A právě jeden dopis, který jsem dostal od mamky, způsobil, že se mé myšlenky začaly čím dál častěji ubírat k domovu. Mamka mi psala o událostech z domova a tehdy se prvně zmínila o Betynce. Byla s přítelem a s mou sestrou Hanou na návštěvě v Troubsku. Tam se mé sestře zalíbila jejich malá fenka, že si ji vzala domů. Přátelé byli rádi, že psík našel nový domov. Když mi ten dopis přečetli, začala se má mysl tím malým psem zabývat. Na jedné straně jsem si přál, aby tábor trval déle, ale na druhé straně jsem se na toho psa moc těšil. Přišel den mého návratu. Otevřel jsem dveře našeho dvorku a zavolal: "Betynko!" A hned nato ke mně přiběhla. Byly jí asi tři měsíce, byl to malý pejsek, kříženec krátkosrstého jezevčíka. První dojem byl roztomilý, hned si se mnou začala hrát. Mamka mi popsala její barvu a její štěněčí vlastnosti. Betynka si lehla na záda a začala mě kousat. Pokusil jsem se dát jí rohlík a ona ho začala jíst, lámal jsem ho na kousky a strkal jí je přímo pod čumák. Ten den se mi nechtělo jít spát. Druhý den ráno jsem šel nejprve přivítat Betynku, zase si se mnou hrála. Vzal jsem kytaru a začal brnkat, i když jsem tehdy ještě moc dobře hrát neuměl. Odpoledne stloukl mamčin přítel Betynce boudu. Od toho dne jsem ji začal pravidelně krmit. Když Betynka jedla, tak se jí jídlo nesmělo dávat v celku. Jednou jsem jí hodil na dvůr dvě housky a Betynka si jich ani nevšimla. Když jsme jí je dávali po kouscích, tak jedla jedna radost. Byl to obyčejný, a přece svým způsobem výjimečný pes. Tenkrát jsem ještě neznal psychologii psů a byl jsem na ni moc měkký, což vedlo k tomu, že se její paničkou stala mamka a já jen druhořadým členem smečky. Začala se také objevovat různá úskalí. Museli jsme si zvyknout, že věci, které položíme někde na dvorku, zakrátko dostanou jiný tvar i vzhled. Také se mi stávalo, že jsem šel po dvoře a omylem šlápl Betynce na packu. Za nějaký čas se mi již naučila vyhnout. Možná vycítila, že se pohybuji jinak než ostatní členové rodiny. Také se brzy začala projevovat hlasem, její štěkot měl příjemnou intonaci. Na našem dvoře se někdy objevovali ježci, bývalo to až pozdě k večeru. Nikomu z nás nevadili, ale náš pes byl jiného názoru. Dvorem se rozléhal zuřivý štěkot, museli jsme ježka odklidit, aby se Betynka uklidnila. Byly to hezké chvíle, když mi ležela na klíně a já jsem ji hladil a vykládal jí. Dřív jsme si mysleli, že pes nemá rád hru na harmoniku, ale asi nejsou všichni psi stejní. Sotva jsem začal hrát, tak jsem si mohl být jistý, že si Betynka lehne k mým nohám a bude poslouchat. Sžili jsme se již spolu natolik, že jsme mohli vyrazit na první vycházku, ale to už je jiná kapitola.

Naše první procházka

Asi čtrnáct dní poté, co jsem se s Betynkou seznámil, zazvonil telefon. Z druhého konce se ozval příjemný mužský hlas. Volal mi kamarád z tábora, ze kterého jsem se před dvěma týdny vrátil. Kamarád Vašek bydlí v Praze, na táboře dělal vedoucího jednoho oddílu. Chvíli jsme si povídali a najednou mne překvapil příjemnou zprávou. Navrhl mi, že se za mnou některý den staví. Má cestu k příbuzným, kteří bydlí kousek od Slavkova. Dohodli jsme se, že mi Vašek upřesní, který den přijede. Konečně nastal den kamarádova příjezdu. Bylo dopoledne, když se ozval zvonek u našich dveří. Než jsem otevřel, přesvědčil jsem se, kdo je za dveřmi, a za nimi se ozval známý Vaškův hlas. Uvedl jsem ho dál a nabídl mu občerstvení a dali jsme se do povídání. Potom jsem ho provedl celým domem a ukázal mu i naši Betynku, která si ho hned oblíbila. Domluvili jsme se, že půjdeme na procházku a že vezmeme s sebou i psa. Vyrazili jsme uprostřed odpoledne, když bylo dost veliké teplo. Držel jsem v jedné ruce bílou hůl a Vašek mne vedl za druhou. Betynka cupitala za našimi patami. Chvílemi ji Vašek nesl v náručí. To se mu ale vymstilo, měl na řemínku foťák v obalu a právě ten obal Betynka trochu pokropila. Vašek vzal ještě batůžek, ve kterém nesl luk a šípy. Zakrátko jsme dorazili do volné přírody, kde jsme si začali s Betynkou hrát. Byla na své první procházce a hned se snažila prozkoumat své okolí. Měl jsem o ni strach, a proto jsme jí nedovolili běhat daleko. Bylo to s ní moc roztomilé, začala nás různě tahat a občas u toho zakňučela. Potom jsme vybalili luk a šípy a Vašek mne učil správně držet luk a střílet. Zanedlouho se to přestalo Betynce líbit a kňučením na sebe upoutávala naši pozornost. Tak jsme si zase hráli s ní. Hru jsme prokládali povídáním o životě v přírodě. Po čase jsme usoudili, že je čas k návratu. Cestou jsem Vaškovi ukázal, jak nevidomý chodí s bílou holí. A tak se staly dvě věci najednou. Vašek se dověděl, jak se nevidomí samostatně pohybují, a zároveň se rozplynuly moje obavy, jak bude Betynka reagovat na moji hůlku. Když jsem šel s hůlkou, šla Betynka za mými patami. Po cestě domů jsme potkali děti, které byly se svými vedoucími na táboře, chvíli jsme si s nimi povídali. Když jsme přicházeli do vesnice, vzal Vašek Betynku do náručí a donesl ji až k našemu domku. Tak jsme prožili první vycházku s Betynkou, o které jsme doma mé mamce podrobně povídali. Byl jsem hrdý na sebe, že jsem, i když s Vaškovou pomocí, dokázal vzít pejska na první vycházku, i na Betynku, že mi důvěřovala a nebála se. O to víc u mne stoupla v ceně. Za rok mne překvapila jiným způsobem, ale o tom povím příště.

Pevná vůle

Tento příběh se stal asi o rok později. V uplynulém roce jsme se již s Betynkou natolik sehráli, že jsme věděli, co můžeme jeden od druhého čekat. A právě příběh, který chci vyprávět, způsobil, že jsem si začal Betynky ještě víc vážit. Ale všechno po pořádku. Vzpomínám si, že léto bylo v plném proudu. Byla teplá letní sobota, asi začátkem července. Právě tuto sobotu odpoledne přijel mamčin přítel Tonda a rozhodli jsme, že pojedeme k dědečkovi trhat třešně. Dědeček měl na zahradě třešeň, která byla obsypaná zralými plody. Vzkázal nám, abychom si je přijeli otrhat. Naložili jsme do auta všechno potřebné a nesměli jsme zapomenout na naši Betynku. Již jako štěně se naučila jezdit v autě. Na lesní cestě jsme ji vždycky vypustili, aby se proběhla. Dělali jsme to takto: otevřeli jsme dveře auta a ona vyběhla ven. Pomalu jsme jeli svou cestou a pejsek běžel za autem. Když jsme poznali, že už nemůže, vzali jsme ji zpátky do auta. Zažili jsme u toho prima legraci. To sobotní odpoledne jsme dorazili k dědovi i s Betynkou a dali se do trhání třešní. Byly to takové ty sladké třešně, které když spadnou na prádlo, zamažou ho tak, že se to špatně smývá. Mamka s Tondou trhali do košíku, ale já se těmi sladkými plody jenom krmil. Betynka kolem nás rejdila a myslím, že jí bylo dobře. Schylovalo se k večeru a naši usoudili, že už máme třešní dost, tak jsme vyrazili k domovu. Po jídle se každý z nás věnoval večernímu programu. A teď se to stalo. Někdo si všiml, že Betynka není ve své kůži. Začala polehávat, ani se nedotkla jídla. Její chování nám připadalo podezřelé. A tak mamka s Tondou naložili pejska do auta a jeli k veterináři. Vrátili se asi za půl hodiny, bylo moc dobře, že k tomu veterináři jeli. Řekl jim, že Betynka měla klíště, a proto s největší pravděpodobností onemocněla. Všimli si také, že při chůzi kulhá. Dal jí injekci s poučením, že je nutné, aby to rozchodila. Toho večera jsme ji však nechali odpočívat. Druhého dne ráno jsem se šel podívat, jak to s Betynkou vypadá. Volal jsem ji k sobě, ale marně. Ani se ze svého místa nehnula. Nechali jsme ji prozatím být a doufali, že se nějak sama probere k životu a začne chodit. Bylo již po poledni a Betynka stále nejevila o nic zájem. A tu dostal Tonda spásný nápad. Poradil mi, abych vzal hůl, jako když jdu ven. Sotva Betynka uslyšela klepnutí hole, začala se zvedat. Chodil jsem s hůlkou po dvoře a Betynka kulhala po třech za mnou. Zanedlouho se postavila na všechny čtyři. Zkusili jsme to i po ulici a Betynka se začala překonávat. Druhý den ráno ještě trochu kulhala, ale přiběhla ke mně a bylo znát, že se snaží. Přes den kulhala stále méně a za několik dní už byla docela zdravá. Všichni jsme měli z jejího uzdravení velikou radost. A já jsem měl radost ještě z něčeho jiného, poznal jsem našeho psa v jiném světle. Uvědomil jsem si, že zvířata mají někdy silnější vůli a vytrvalost než my lidé. Veterinář by pro Betynčino uzdravení mohl dělat všelijaké pokusy, ale kdyby sama neprojevila pevnou vůli žít, tak by bylo všechno marné. A pro tuto pevnou vůli jsem si začal víc vážit toho našeho malého, statečného psa. O rok později se vylízala z další podobné nemoci. A také je něco úžasného, cítit, že vás má někdo tak rád. Psí láska je na celý život.

První štěňata

Tak jsme se dočkali prvních štěňat. Stalo se to o čtyři roky později. Betynka se stala mým věrným psem, kterého jsem si mohl kdykoli vzít na klín a mazlit se s ním do sytosti. Ty čtyři roky uběhly jako voda. Začátkem horkého léta jsme si všimli, že je naše čtyřnohá kamarádka neobyčejně tlustá. Bylo nám to podezřelé, protože jsme věděli, že to z jídla být nemůže. Zavolali jsme veterináři, aby se na ni přišel podívat. Za několik dní přišel a psa prohlédl. Potvrdil nám, že se splnilo naše tajné přání, aby Betynka měla alespoň jednou štěňata. Byli jsme zároveň plni radosti i obav. Až konečně nastal velký den. Vzpomínám si na to, jako kdyby to byla včera. Tenkrát u nás byla sestra Hana s mou malou neteří Veronikou. Veronice byl rok a měsíc, bylo to malé dítě, které se muselo neustále hlídat, což nebylo lehké. Do toho naše Betynka porodila štěňata, ale po pořádku. Vzpomínám si - tvrdě jsem spal, když mne probudila mamka a řekla, že Betynka porodila první štěně. Podíval jsem se na hodinky, bylo kolem třetí hodiny ranní. Ráno, okolo osmé hodiny, měla v boudě tři malá, živá klubíčka. Svolali jsme rodinnou radu a rokovali o jejich osudu. Mohu jenom říci, že se jedno štěně nedožilo poledne, ale ostatní přežila. Bylo zajímavé pozorovat jejich vývoj. Vzhledem, ale i na omak, se od sebe lišila, měli jsme psa a fenku. Pes byl podobný Betynce, měl krátkou srst, byl malého vzrůstu, ale s velkou chutí do života. Dal jsem mu jméno Bari, i když si ho za několik měsíců jeho budoucí majitelka přejmenovala na Alíčka. Fenka byla větší a chlupatější. Nevynikala ale takovou chytrostí jako Bari. Pojmenoval jsem ji Yowaka, ale mamka s Hanou jí říkaly Jovina. Tu jsme si krátce nechali, aby vyrůstala společně s Betynkou. Zdálo se, že se spolu budou snášet, ale to bylo jen ze začátku. Yowaka přerostla Betynku a začala si na ni dovolovat. A tak se stalo, že když jsem se jednoho dne vrátil domů, Yowaka už mne nevítala. Jen se mě neptejte, co se s ní stalo. Co se týče Bariho (nebo Alíčka), tak ten také nedopadl dobře. Slyšel jsem, že ho zajelo auto. Tak ze tří štěňat nezůstalo na živu ani jedno. Ale o dva roky později Betynka opět porodila dvě štěňata, z toho jedno zemřelo hned a druhé našlo svého majitele. Od té doby už žádná štěňata neměla. Ale byl to pro mne zážitek, pozorovat její potomky, jak se mají k světu. Zvlášť silný zážitek byl s prvními štěňaty. Byl jsem na svého psa hrdý. Betynka byla dobrá matka, která se o svá štěňata starala s opravdovou mateřskou láskou. Byla drobná, a přece silná. Dokázala za mnou přijít i bez zavolání a to každý pes nedokáže. Cítil jsem, že mne má opravdu ráda, a to mě naplňovalo pocitem radosti.

Údolí smrti

Já i Betynka jsme pomalu stárli. Z Betynky se stávala stará babička na odpočinku a já procházel životními krizemi. Poznal jsem spoustu známých a můj náhled na svět se měnil, jen Betynka zůstávala stejná. Už to ale nebyla ta Betynka, která na vás s živočišnou radostí skočí. Místo ní tu byla stará, rozvážná psí dáma. I v mém životě už nebylo tolik radostí jako dříve. Ne že bych na ni zapomněl, ale už to byl zralý vztah a ne zamilování. Byl pošmourný listopadový večer. Vzpomínám si, že jsem se toho večera vrátil z jedné náboženské přednášky a našel doma mamčina přítele, jak dodělává škvarky. Řekl mi, že chtěl dát Betynce nějaké zbytky, ale že nevylezla z boudy. Nebral jsem to moc vážně, protože Betynka tohle poslední dobou dělala často. Druhého dne ráno mi sdělila moje mamka, že Betynka umřela. A teď se stalo něco zvláštního. Vždycky jsem si myslel, že když vám někdo sdělí smrt vašeho blízkého, hned se rozpláčete. Já jsem však necítil žádné pohnutí. Věděl jsem, že Betynka už byla stará. Najednou se mě zmocňoval další pocit. Vzpomněl jsem si na celý život Betynky a cítil jsem se bídně z toho, že jsem neprojevil žádné pohnutí. Klidně jsem šel k boudě a psa z ní vytáhl. Ještě než jsem Betynku vytáhl, tak jsem si prohlédl, jak leží. Ležela na zádech, přední packy sepjaté. Byl to smutný postoj, jako by mi tím chtěla něco říci, ale já nevěděl, co. Výčitka v tom rozhodně nebyla, spíš jsem z toho cítil smutek milujícího zvířete. Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji do vykopaného hrobu. Přítel mé mamky hrob zaházel a náhle byl všemu konec. Až po několika dnech, když jsem byl doma sám, jsem to důkladně promýšlel a rozplakal jsem se. Co ještě dodat? Betynka byla pes, na kterého nikdy nezapomenu, a vám, milí čtenáři, přeji také někoho tak blízkého, koho si budete vážit celým svým srdcem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Opravdový Znalec Opravdový Znalec | E-mail | 11. listopadu 2007 v 16:06 | Reagovat

to je tak dojemné.....to samé sem četl na jiném profilu.....moc pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama